Len tak rozmýšľam...

21. ledna 2010 v 20:51 | Smutná duša |  Moje úvahy
Žiť v klamstve, keď Ťa klame rodina, priateľ i priatelia, taký "život by chcel mať určite každý". Ja by som sa radšej tisíckrát pozrela pravde do očí a žila ako tak normálny život, čo sa však potom, čo sa stalo, skutočne nedá. Nikto sa nevie vžiť do mňa, aké to vlastne môže byť. Každý si zaryto hovorí svoju "pravdu". Je tisíce horších a tisíce lepších ľudí ako ja, no nedostali sa do tak ťažkej osobitej situácie. V niečom takomto, odpusťte,naozaj žiť neviem. Nechcem byť už nikomu na príťaž. Okej bola by tu možnosť snažiť sa a predstierať, že tomu verím. No to by som zasa klamala ja samú seba...Takže akú mám vlastne možnosť? Ja budem každý jeden deň tvrdiť to isté. Neviem sa presvedčiť o opaku. Nechcem sa s nikým hádať, ani nástojiť, no potrebujem vedieť pravdu. Potom samozrejme vznikne konfrotácia a niekedy hádka.
Takže moja otázka znie, mám sa robiť akoby sa nič nestalo, veriť tej akože "pravde"?
Hm ,neviem, či som taká dobrá herečka, aby som to zvládla. Myslím, že túto rolu by mal problém zvládnuť profesionálny herec a nie obyčajný človek.
Vždy som túžila po nenáročnom obyčajnom živote. Môj priateľ mal skôr v tomto väčšiu fantáziu a vždy sníval o tom a tamtom, čo všetko chce dosiahnúť a mať. Stále hľadal nové možnosti, každý deň sa menili jeho rozhodnutia, čo vlastne bude robiť, až kým sa ako tak neustálili .Samozrejme, treba skúšať, zaujímať sa... No ja som mala niekedy pocit, že na našu lásku v podstate nikdy nebol čas. Neustále sa niečo dialo a takýmto spôsobom nemohla láska kvitnúť, ale jedine vädnúť. Priznám sa, že som jeho potreby a niekedy "nereálne" predstavy a očakávania v porovnaní s mojimi nevedela ustáť. Píšem len svoje pocity, ako som to vždy cítila. Stačilo mi malé hniezdočko lásky a porozumenia, kde by som cítila istotu a oporu, netrebalo hory doly. Ale prečo som to tak nevedela cítiť v tomto vzťahu? :( No pravdou je, že som sa hlavne posledné dva roky do seba nesmierne uzatvorila, ale aj to má svoje opodstatnenie :(.
Viete čo je najsmiešnejšie? Že som mňa urobili "ľadovú kráľovnú". Áno v nereálnom internetovom živote, keď už nevedela, kam z konope ako sa hovorí...Krása bola pre mňa nepodstatná. Bola to akási zástierka mojej bolesti a nenaplnenej lásky a celkovo pochopenia. Nezosuládenie túžob, neschopnosť predstavy ísť bývať s partnerom pod jednu strechu, lebo som z toho mala vždy strach a obavy, ktoré vyplývali z určitých skutočností. Inak by som už dávno bola z domu von a veľmi rada žila osobný partnerský život, po ktorom som skutočne túžila. Ale moje predstavy o splynutí duší boli v tomto partnerstve nereálne. Myslím, že každý má niekde svoju spriaznenú dušu a keď ju nájde, tak je jednoducho všetko tisícnásobne ľahšie. Tu bolo všetko tisícnásobne ťažšie. A tak rozmýšľam, že keby mal každý iné partnerstvo, možno by sme už dávno boli šťastní alebo prinajmenšom by nám bolo určite lepšie. No neviem aký hrubý povraz držal naše telá a duše spolu, pretože vždy sme nakoniec skončili ruka v ruke, aj za cenu bolesti, trápenia a smútku. Aj prvý deň nášho stretnutia bol akoby osudový. Obaja sme cítili akoby sme sa poznali celý život, celé roky. Takže predsa len niečo na tej láske bolo a bude. Preto sme sa vždy vrátili jeden k druhému a spoločne zdielali naše životy.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Michael Michael | E-mail | Web | 11. května 2015 v 0:41 | Reagovat

„Teď jsi na zemi a musíš se přizpůsobit jejím zákonům. Jsou přísné, neúprosné a nezměnitelné. Bylo nutné nechat tě v tomto čase samotnou. Musela sis zvyknout, musela jsi velmi mnoho překonat a mohla jsi už získat mnoho zkušeností. K tomu bylo nutné, abys byla sama, bez záchranné kotvy. Nadto by věci vůbec nezjednodušilo, kdybych ti připomínal neustále to hezké. Ale to je jen jedna strana.“
Michael udělal dlouhou pauzu.
„Skutečně  vidět mohou na zemi jen málokteří. Některým je to vrozeno. Pro ně je to velká zkouška – je velmi těžké s takovým darem správně zacházet, neboť tito lidé mají své určité úkoly. Jinak je ‚vidění‘ možné jen tehdy, když je člověk schopen své zachvívání zcela naladit na zachvívání naše. To je však mnohem čistší a duchovnější, nezatížené žádnou hmotou. Na zemi tomu stojí v cestě mnoho překážek. Jen jednu z nich ti dnes chci ukázat, tu největší a nejtěžší překážku. Je to nenávist a všechny příbuzné pocity, výčitky, hněv a neláska. Nenávist vytváří to nejnižší, to nejhrubší, nejhlubší zachvívání. stahuje tě dolů a znemožňuje každý kontakt s duchovním světem. Její zachvívání může tak zbytnět, že je citlivější lidé mohou tělesně cítit. Ona sice není příčinou všeho utrpení, nýbrž následkem první příčiny, kterou ti později ještě vysvětlím. Ale je nejničivějším pocitem vůbec. Rozrušuje všechno, nedává lásce ani nejnepatrnější šanci.“
„A já jsem začala nenávidět všechno, co bylo proti mně. Svojí matku, kliniku, lékaře.“
„Vidíš teď, že to nebylo správné. Nenávist tě táhne na nejnižší, nejhutnější úroveň, kde zákon, který leží v podstatě hmoty, se uplatňuje plně. Bolest je jedním z rukojmích, které má hmota. Zasáhne tě nejtvrději, když stojíš na nejspodnějším stupni. Bolest není žádnou předurčenou veličinou. Je vedena nervy do mozku a teprve tam se uskutečňuje pocit bolesti. Ten je ale závislý na stavu, v jakém je tvůj mozek, poněvadž je podřízen myšlení a cítění, neboť pocit bolesti závisí především na stavu naší duše, i když se to dnes ve střízlivém světě učí jinak. Jedna a tatáž bolest prožívaná při zachvívání v nenávisti je pociťována mnohem silněji než ve stavu zachvívání lásky, porozumění a odpuštění.“
„Proto tedy byly bolesti tak nesnesitelné, tak plné brutální síly!“
„Vidíš, jak důležité zkušenosti jsi už udělala. Poznala jsi jeden z nejdůležitějších a základních zákonů: na stavu duše závisí, jak hluboko vězíš ve hmotě. Výrazem duše jsou pocity, a naopak ty určuješ svými pocity zachvívání svého ducha. jako příklad měj před očima kyvadlo.  Čím pomaleji se zachvívá, tedy čím nižší je stav jeho kmitání, tím lehčeji je rozeznatelné. Čím rychleji kmitá, tím nesnadněji je lze uchopit, až konečně nemáš žádnou šanci, neboť kmitá tak rychle, že už je nemůžeš vidět, zmizelo z tvého zorného pole. Přesto by nikdo nepřišel na nápad, že kyvadlo neexistuje, protože je už nevidíme. Vždyť cestu kyvadla bylo možné až dosud sledovat. Je to logické. Logické je ale jen to, co my můžeme naším rozumem pochopit. Tři a tři je šest. „To je logické,“ říká každý. Pro malé dítě to není vůbec logické, jeho rozum ještě není tak vyzrálý. Tři a tři je ale přesto šest, i když tomu dítě nerozumí. Jakmile člověk dospěje, myslí si, že ví všechno. Přitom rozum člověka ve srovnání s nejvyšším kosmickým vědomím, s vševědoucím bohem, není ani jako zrnko písku na poušti.
Vraťme se k našemu příkladu: tak jako kyvadlo mizí tvým očím, když rychleji kmitá, tak jsou také neviditelné bytosti, které se nacházejí ve vyšším stavu zachvívání. Anděl nebo duchovní bytost se může sice za určitých, velmi vzácných podmínek také zhmotnit a tím přijmout nižší zachvívání. Ale zpravidla je to právě obráceně. Ty se musíš přemístit do vyššího stavu zachvívání, abys mohla navázat s těmito bytostmi kontakt. Čím dokonaleji se ti to podaří, tím dokonalejší bude také kontakt, tím dokonaleji můžeš vnímat jejich podstatu. To jde od pouhého tušení, cítění a slyšení až k vidění, eventuelně při dokonalém procítění až k rovnocennému protějšku. Chceš-li proto navázat kontakt s duchovním světem, pak se vyhýbej všemu, co tvůj stav zachvívání snižuje. K tomu patří vedle pocitů také tvé myšlení, tvé jednání a ještě něco víc, ale o tom později.
Z pocitů je nejnižším pocitem nenávist. Drží tě dole, svazuje tě pevně do hmoty a znemožňuje každý pokus dále se duchovně vyvíjet. Až k čisté nesobecké lásce vede mnoho stupňů. S ní můžeš proniknout až do nejvyšších úrovní duchovního světa, až k Božímu trůnu. láska otevírá všechny brány, ona je „Sezame, otevři se!“ duchovního světa.
Když jsi začala na klinice všechno nenávidět, postavila ses na nejnižší stupeň. Všechno negativní tě proto muselo potkat plnou vahou.
Nemoc je druhým rukojmím hmoty, úzce příbuzným s bolestí. Dokážeš si už pravděpodobně domyslet, co následuje. Duchovní svět nezná žádnou nemoc. Čím hlubší je tvoje zachvívání, čím více se vydáváš do rukou hmoty, tím budeš pro nemoc napadnutelnější. Naopak: můžeš jí uniknout, když se s pomocí vyšších pocitů, především lásky, pohybuješ na duchovní úrovni.
Tvoje pocity jsou jako prsty na harfě života. Udeří ve strunu, jejíž výška tónu určí zachvívání tvého duch. Cvič se ve vysokých, čistých tónech. jejich zachvívání usiluje k nekonečnu.“
Dlouho jsme šli mlčky vedle sebe. Panovala mírumilovná, téměř slavnostní nálada. slunce, ačkoliv nebylo nikde vidět, šířilo teplé pološero. zdálo se být všude, žádný stín mu nemohl vzdorovat. potok s křišťálově jasnou vodou tiše zurčel. Vzduch byl naplněn jedinečným, nadpřirozeným chvěním, které se dalo vnímat nejen sluchem, ale celým tělem. proudil mnou nepopsatelný pocit bezpečí. Instinktivně jsem se pevně přimkla ke svému průvodci.
„Je velkou milostí, že tě smím už na začátku tvého života zasvětit do věcí, které mnozí neznají ještě ani na jeho konci. Ale to je současně pro tebe také velký závazek. Jednej podle toho, rozšiřuj na zemi světlo!“
Benjamin Klein - Poznej svého  anděla

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama